Robert Balzar Trio si na poslední víkend letních prázdnin naplánovalo natočení DVD v koprodukci s ČT. Kdo by čekal, že se točilo v klubu, je na omylu. Točilo se v přírodě – v lese u Poličky a tak byl celý projekt poměrně náročný. Piano Steinway z roku 1927 nám zapůjčila synagoga v Českém Krumlově, pak bylo ještě potřeba zastavit přelety stíhaček, které zde mají svůj cvičný prostor, no a v neposlední řadě zařídit pěkné počasí☺
RBTrio hraje ve složení Jiří Levíček – piano, Robert Balzar – bass a Kamil Slezák – drums.

Nové album Robert Balzar Tria se nahrávalo v New Yorku (Sear Sound Studio) Nahrával a mixoval renomovaný zvukař James Farber (Brad Mehldau, Bruce Springsteen, Al Jarreau, John Scofield, …). Masteringu se ujal další Grammy oceněný zvukař Mark Wilder (Pat Metheny, Sting, Leonard Cohen, Miles Davis, …).

Nové album Robert Balzar Tria se nahrávalo v puli dubna (2013) v New Yorku. Třídenní session v Sear Sound Studio nahrával a mixoval renomovaný zvukař James Farber (Brad Mehldau, Bruce Springsteen, Al Jarreau, John Scofield...) Masteringu se ujal další Grammy oceněný zvukař Mark Wilder (Pat Metheny, Sting, Leonard Cohen, Miles Davis...).

Album je doslova napěchováno silnými tématy a melodiemi, které se promítají i do sól. Všichni zúčastnění hráči, tedy John Abercrombie, Robert Balzar, pianista Stanislav Mácha, a svým způsobem vlastně i bubeník Jiří Slavíček, hrají nejen vrstevnatě a stylově různorodě (technickou stránku věci není třeba zdůrazňovat, ta je v těchto kruzích samozřejmá), ale také velmi melodicky. Melodie se velmi dobře pojí s celkovým velmi hutným a spojitým soundem tria, do kterého Abercrombieho kytara zapadla zcela přirozeně.
Z Tales, disku kompaktního nejen technologicky, ale i obsahově, lze jen těžko vypichovat okamžiky, které by čněly nad ostatní. Velkým zážitkem jsou nejen Abercrombieho sóla, ale kupříkladu i sóla Stanislava Máchy, v nichž se zvláštním způsobem pojí emoce s intelektem, a velmi tvořivá rytmická složka, která může stavět na dlouholeté vyhranosti a dovolit si mnohé. Obecně se téhle "partě" daří nejlépe v pomalých a středních tempech, kde se může doslova pomazlit s každým tónem - viz překrásnou Abercrombieho baladu Remember Hymn či Balzarovu Night.
Ondřej Bezr, iDNES.cz, 16. září 2008

Strašná jízda – overnight!
V češtině se ani nechce člověku hledat superlativy, protože kdyby ta deska byla podepsána světovými jmény, a ne: Balzar – basa, Mácha – piano, Slavíček – bicí, nikdo by nezapochyboval. A to přísahám, že jsem střízlivá, osoba veskrze soudná a kritická, jazzem spíše unavená. Kluci hrajou fantasticky!!! Ta sóla! A ten nadzvuk! Na takhle mistrovský, bravurně zvládnutý mainstream, který smrdí jazzem jako způsobem bytí a přitom si po hrstech bere krásu z klasiky, je rychlý tok dějin malý pán. Tohle je cílová páska běhu na hodně dlouhou trať.
Petra Konrádová, Reflex 2 June, 2005

Spojení tří vynikajících muzikantů – s vedoucím Balzarem hrají pianista Stanislav Mácha a bubeník Jiří Slavíček – má koncepci zakořeněnou už ve své existenci: přesahuje totiž rámec klasického jazzového klavírního tria směrem k novým cestám, jaké ve světě naznačuje třeba Brad Meldau. Nadto ucelený rozhovor Balzara, Máchy a Slavíčka je tak kvalitní, že stojí za rozsáhlý záznam a může se směle postavit mezinárodní konkurenci.
Lubomír Dorůžka

...Robert Balzar je tu opravdu hracím motorem. Koneckonců, patří mu i všech osm skladeb. V prvních dvou jako by chtěl nahradit nepřítomnost některého standardu: jeho melodie by se v době, kdy jazzová komunita čerpala z nápadů mistrů americké písničky, standardy skutečně mohly stát. V třetím čísle Thanks to Isidor to najednou jazzově přitvrdí a desetiminutové Travelling se střídáním tří- a čtyřdobého metra je už dnešní jazz par excellence. Marek Patrman má smysl pro jemný triový zvuk i potřebu občas ho zčeřit, Stanislav Mácha ukazuje ve svém dialogu ostinátní levačky s uvolněnou pravačkou v Balzarově Wintertime, že není nadarmo považován za jednoho z našich dnešních nejlepších pianistů. Ve Willy Nilly nám Robert Balzar předvede svou vynikající techniku smyčcem i smysl pro melodiku klasického bopu. Závěrečný kraťas For Your Sound už je jen pozdravem na rozloučenou od skutečného mistra. Nikoli z pouhé společenské slušnosti desku doprovodil i vysoce oceňujícím komentářem George Mráz.
Lubomír Dorůžka

Dan Bárta na své nejnovější desce skládá jazzovou poctu svým oblíbencům od Björk a Police až po Simply Red, zároveň však přichází se zcela novými hudebními nápady. Bárta znovu dokazuje, že je na české scéně nejen mistrem intonace, ale i mimořádně citlivým hledačem hudebních inovací. Deska Theyories je hudební událostí roku.

Theyories, natočené s renomovaným triem Roberta Balzara, představuje absolutní vrchol Bártova dosavadního vývoje a v jazzovém podání předkládá interpretace dvanácti písniček, které se v něm během let otiskly. Bártův hlas se v posledních letech barevně obdivuhodně rozvinul, podlehl mimořádné sebekontrole a podstatně zjemněl ve výškách, kam na nové desce šplhá vůbec nejčastěji.

Na albu Theyories sice nenajdeme klávesy ani kytaru, ovšem Bártovými spoluhráči zůstává jádro Illustratosphere čili přední český kontrabásník Robert Balzar, excelentní a citlivý doprovázeč Stanislav Mácha na klavír a vzadu rytmický génius Jiří Slavíček na bicí.

Špičková sestava, po jejímž boku Bárta vystupuje a se kterou v českých poměrech ojedinělým způsobem zpopularizoval jazz, na novém albu velmi vkusně doprovází, tvůrčím způsobem obohacuje a neustále provokuje k novým podnětům. O to je úctyhodnější, jak si aranžérsky poradili s hudbou, která byla přinejmenším Balzarovi až do nedávna cizí.

Celkové vyznění alba je silně jazzové, vždy s ozvuky dalších žánrů, tedy snad s výjimkou vyloženě standardní úpravy písně od Björk. Bárta si přepsal texty písní do třetí osoby, někde dotočil dvojhlasy a svým výrazem asi nejčastěji evokuje silnou něhu, místy skoro pohádkovou chlapeckou naivitu i určitou odevzdanost. Nejde ale o přetvářku, nýbrž obdivuhodnou práci s témbry.

Na české hudební scéně je to naprostý unikát. Věčně hledá, stále zkouší něco nového, posunuje se a především pořád lépe zpívá. Jestli písně z alba Theyories něco spojuje, pak hlavně údiv nad tím, že se z plzeňského bigbíťáka nakonec vyklubala tak sofistikovaná a komplikovaná pěvecká osobnost. Hudbu, která ho kdysi sama tvarovala, nyní Dan Bárta bez sebemenších obtíží formuje k obrazu svému. Zázračně zdařilá sebereflexe.

Hospodářské Noviny, Daniel Konrád, 29.říjen 2010

Live At The Box záznam koncertu v německém městě Meerbusch.

Nové album Dana Bárty s projektem Illustratosphere se jmenuje Kráska a zvířený prach. Snad nikdy před tím Bárta nevyprávěl tak působivý mezilidský příběh. To, čím se toto album zcela vymyká současné české popové produkci, je cosi jako osobní ručení každého člena souboru za jeho podíl ve skupině. Vrstvené kytary Miroslava Chyšky, který skvěle rozehrává akustické, stejně jako zkreslené a přitom vlastně stále "tiché" nástroje, mistrovsky tvárný kontrabas Roberta Balzara, vše podporující klávesy Filipa Jelínka a dynamické bicí světově zběhlého nováčka kapely Martina Valihory, který svým příchodem do Illustratosphere přinesl větší drive a hybnost. Možná, že právě jeho rukopis je hlavním nositelem dalšího zprůzračnění soundu nevtíravě virtuozní kapely.

Nové album Dana Bárty s projektem Illustratosphere se jmenuje Maratonika a od těch předchozích se neodlišuje jen tím, že z původního sextetu se stal kvintet, ale především zvukem. S obměněnou sestavou a aranžemi je Maratonika pestřejší a stručnější a má ambici oslovit širší publikum. Kromě vynikajícího hlasu kritiky oceňovaného zpěváka slibuje výsledek několikaměsíční práce ve studiu nadstandardní výkony čtveřice Illustratosphere ve složení Filip Jelínek, Robert Balzar, Miroslav Chyška a Jirka Slavíček. Změna nastala i v případě autorství textů. Dosud výhradní textař Bárta přizval ke spolupráci Alžbětu Plívovou a Dana Stomieroskyho.

Kvalitní dobře zahraný funk, silné melodie a přesné, svobodomyslné a vypointované texty. Taková je ve zkratce tuzemská deska uplynulého roku podle České hudební Akademie. J.A.R. se s albem Eskalace dobra stali absolutními vítězi sedmadvacátého ročníku nejstarších odborných cen Anděl. Kromě prestižní kategorie Album roku bodovali i jako Skupina roku a jejich píseň Zhublas se stala Skladbou roku.
Deník.cz

Loescher’s alto soars and sings. His playing combines emotion, creativity and mastery of his instrument, qualities not always found in combination... The expressive Loescher sound will capture your attention. The two versions of "Body and Soul" are worthy of comparison with those by Serge Chaloff and Coleman Hawkins.
Bill Falconer, November 2001 JazzReview.com, Review of "dIstance (c. e.)"