Album je doslova napěchováno silnými tématy a melodiemi, které se promítají i do sól. Všichni zúčastnění hráči, tedy John Abercrombie, Robert Balzar, pianista Stanislav Mácha, a svým způsobem vlastně i bubeník Jiří Slavíček, hrají nejen vrstevnatě a stylově různorodě (technickou stránku věci není třeba zdůrazňovat, ta je v těchto kruzích samozřejmá), ale také velmi melodicky. Melodie se velmi dobře pojí s celkovým velmi hutným a spojitým soundem tria, do kterého Abercrombieho kytara zapadla zcela přirozeně.
Z Tales, disku kompaktního nejen technologicky, ale i obsahově, lze jen těžko vypichovat okamžiky, které by čněly nad ostatní. Velkým zážitkem jsou nejen Abercrombieho sóla, ale kupříkladu i sóla Stanislava Máchy, v nichž se zvláštním způsobem pojí emoce s intelektem, a velmi tvořivá rytmická složka, která může stavět na dlouholeté vyhranosti a dovolit si mnohé. Obecně se téhle "partě" daří nejlépe v pomalých a středních tempech, kde se může doslova pomazlit s každým tónem - viz překrásnou Abercrombieho baladu Remember Hymn či Balzarovu Night.
Ondřej Bezr, iDNES.cz, 16. září 2008

Strašná jízda - overnight!
V češtině se ani nechce člověku hledat superlativy, protože kdyby ta deska byla podepsána světovými jmény, a ne: Balzar – basa, Mácha – piano, Slavíček – bicí, nikdo by nezapochyboval. A to přísahám, že jsem střízlivá, osoba veskrze soudná a kritická, jazzem spíše unavená. Kluci hrajou fantasticky!!! Ta sóla! A ten nadzvuk! Na takhle mistrovský, bravurně zvládnutý mainstream, který smrdí jazzem jako způsobem bytí a přitom si po hrstech bere krásu z klasiky, je rychlý tok dějin malý pán. Tohle je cílová páska běhu na hodně dlouhou trať.
Petra Konrádová, Reflex 2 June, 2005

Spojení tří vynikajících muzikantů – s vedoucím Balzarem hrají pianista Stanislav Mácha a bubeník Jiří Slavíček – má koncepci zakořeněnou už ve své existenci: přesahuje totiž rámec klasického jazzového klavírního tria směrem k novým cestám, jaké ve světě naznačuje třeba Brad Meldau. Nadto ucelený rozhovor Balzara, Máchy a Slavíčka je tak kvalitní, že stojí za rozsáhlý záznam a může se směle postavit mezinárodní konkurenci.
Lubomír Dorůžka

...Robert Balzar je tu opravdu hracím motorem. Koneckonců, patří mu i všech osm skladeb. V prvních dvou jako by chtěl nahradit nepřítomnost některého standardu: jeho melodie by se v době, kdy jazzová komunita čerpala z nápadů mistrů americké písničky, standardy skutečně mohly stát. V třetím čísle Thanks to Isidor to najednou jazzově přitvrdí a desetiminutové Travelling se střídáním tří- a čtyřdobého metra je už dnešní jazz par excellence. Marek Patrman má smysl pro jemný triový zvuk i potřebu občas ho zčeřit, Stanislav Mácha ukazuje ve svém dialogu ostinátní levačky s uvolněnou pravačkou v Balzarově Wintertime, že není nadarmo považován za jednoho z našich dnešních nejlepších pianistů. Ve Willy Nilly nám Robert Balzar předvede svou vynikající techniku smyčcem i smysl pro melodiku klasického bopu. Závěrečný kraťas For Your Sound už je jen pozdravem na rozloučenou od skutečného mistra. Nikoli z pouhé společenské slušnosti desku doprovodil i vysoce oceňujícím komentářem George Mráz.
Lubomír Dorůžka

Loescher’s alto soars and sings. His playing combines emotion, creativity and mastery of his instrument, qualities not always found in combination... The expressive Loescher sound will capture your attention. The two versions of "Body and Soul" are worthy of comparison with those by Serge Chaloff and Coleman Hawkins.
Bill Falconer, November 2001 JazzReview.com, Review of "dIstance (c. e.)"